Od prvního jarního dne uplyne týden a jaro už toho stihlo hodně. V lese při sběru medvědího česneku jsem se s radostí rozhlížela, kolik kvítků se dere zpod loňského spadaného listí. Přeskakovala jsem od jednoho ke druhému a zkoušela, která bude nejlepší na focení. Počasí bylo proměnlivé, takže nás zastihla přeháňka. Po ní některé kvítky svěsily hlavy, ale s kapkami deště byly snad ještě krásnější.
Z vytržení nad nimi mne dostala až čerstvá kopřiva. V listí jsem si jí nevšimla, a tak mě při focení pěkně žahla do prstů. Nu co, první pořádné žahnutí taky patří k jaru.
Kdysi mne takové žahnutí inspirovalo k ušití kabelky Ruka v kopřivách. Vyfotila jsem ji pak (jak jinak než) u kopřiv.
Však počkejte, kopřivky, za dva týdny vás budu trhat do velikonoční nádivky. To si vezmu rukavice a nepřekvapíte mne.
Opatrně jsme našlapovali v porostu mědvědího česneku a uštipovali lístky. Každý rok z nich dělám pesto, které pak obzvlášť v prvních dnech přidáváme skoro do všeho. Já si je ráda dávám na chleba s máslem, míchám s lučinou, přidávám jako oblohu k bramborám, čočce i pohance.
Pak přišel čas na focení novým tlumoků. Ty u mne taky patří k jaru. Každý rok jich začátkem jara několik ušiji a provětrám při venkovním focení. Kromě fotek si tak domů odnesu ještě jarní vzduch, schovaný v nich:)
