To jsme si tak jednou s nejmladší dcerkou vyšly za deště ven. Byl červen a vzduch už voněl prázdninami. Padal drobný osvěžující deštík, ve kterém se dá stát dlouho a člověk ho skoro necítí. Popošly jsme jen kousek od domu, minuly jsme pár menších louží. U té největší se dcerka zastavila, že do ní budeme házet kamínky. Střídaly jsme se, ona jeden, já jeden. Když jsem zkusila vynechat a nehodit, protože už mne to přestávalo bavit, neprošlo to. Řekla: "Mami, proč neházíš, házej!", a musela jsem ve hře pokračovat. Pořád na střídačku ona - já - ona - já.
Dívala jsem se na hladinu kaluže, na které se co chvíli rozbíhaly soustředné kruhy. Uvědomila jsem si, jak jsou krásné. Divila jsem se, že jsem si toho nevšimla dřív.
Ta zvláštní radost, když si člověk uvědomí krásu všedních věcí. Ale i vděčnost, že tu mohu být s dcerkou, házet s ní kamínky, že mi ukazuje kouzlo dětství. Za tři nebo čtyři roky už ji to nejspíš takhle bavit nebude. A možná řekne to, co kdysi jedna kamarádka starší dcery při společné vycházce k potoku: "Cože, to tady jako budeme házet šutry do vody?"
Tento malý zážitek mi byl inspirací pro novou lněnou brašnu. Uvažovala jsem, jak kruhy na vodě ztvárnit. Nejdříve jsem chtěla nažehlovat bílé čárkované kruhy, ale nakonec jsem se rozhodla pro malbu. Její rozpitost a neohraničenost se mi hodila více. Na hladinu jsem nažehlila listy - lipové, srdíčkové, fosforeskují ve tmě.
Prostě listy na hladině kaluže. Jen tu kaluž jsem z názvu vynechala...
