Pohled na hvězdnou oblohu je něčím úchvatným. Vědomí vlastní nepatrnosti je spojené s pocitem věčnosti a naděje.
Podívej se na nebe a najdi si svou hvězdu...už víš, která je tvoje? Když padá hvězda, něco si přej.
Oči mému milému svítily jako hvězdy, když říkal, ať zkusím rozfoukat mrak. Pořádně jsem se nadechla, foukala z plných plic a ono se to povedlo. Malý mráček, který jsem si na obloze vybrala, protože na větší jsem si nevěřila, postupně mizel. Za chvíli byla na jeho místě jasně modrá obloha. Bylo mi devatenáct a nikdy znovu už jsem to nezkusila. Možná z obavy, že by se to napodruhé nemuselo povést.
Na oblohu se ale pořád dívám ráda a mraky i hvězdy jsou častým motivem na mých šitých výrobcích.
Zde je krátký příběh:
Šeřilo se, hvězdy se pomalu rozsvěcovaly, blížila se hodina vycházek divokých prasat, letů netopýrů a houkání sov.
V tu dobu se spolu na osamělém mole loučili strážce majáku a jeho milá. Říkal jí Květinová víla, protože ji vždy potkával oděnou do dlouhých šatů, s kytkou ve vlasech. Nastoupil do loďky a odrazil od břehu. Dívala se za ním dlouho, předlouho, ještě když on už se dávno neotáčel, protože si myslel, že ho nemůže vidět.
Dny plynuly a on se nevracel a ani maják již nesvítil. Každý večer chodívala ke břehu poslouchat velrybí písně a dívala se směrem k majáku, ale nikdy nic nezahlédla. Žádný pohyb, žádnou známku, že on tam je.
Čekala dlouho, ale společnost jí dělali nanejvýš noční tvorové. On se nevracel. Rozhodla se, že se pokusí zapomenout. Zdálo se to nemožné, ale jakmile přestala chodit na molo, kde došlo k jejich poslednímu loučení, šlo to snadněji. Přestala se trápit. Přesto však dodnes někde v hloubi duše věří, že přijde den, kdy nebeští koně stočí směr svého cvalu, obloukem se k ní vrátí a na tom nejstatnějším z nich bude sedět on.