Bylo brzké ráno po úplňku a já šla na ranní směnu. Šla jsem od domova do mírného kopce. Tam, kde se silnice stáčela, se najednou těsně nad tmavými stromy objevil Měsíc. Byl obrovský, zlatooranžový, jako v pohádce. Říkala jsem si, to je nádhera, jdu k němu blíž. Ale jak jsem se přibližovala, začal se vzdalovat od horizontu a zmenšovat. Když jsem došla do zatáčky, na níž předtím malém seděl, odskočil náhle o neuvěřitelný kus. Plul nad městem a byl najednou strašně daleko. Úžas nad zvláštním optickým klamem se ve mně mísil se zklamáním. Mohla jsem si ho předtím aspoň vyfotit.
Pohlédla jsem na hodinky. Mám pár minut času, zkusím se vrátit na to magické místo. Rozběhla jsem se zpět, abych tam byla co nejrychleji. Co chvíli jsem se zastavovala a otáčela hlavu, jestli už se blížím. Měsíc se rychle vracel k horizontu a zvětšoval se. Konečně byl jen malý kousek nad silnicí. Vytáhla jsem z kapsy mobil, abych ho vyfotila. Ale nebylo to ono. Na fotce byl v ranním šeru bledý, neživý. Navíc ho utlačovaly rušivé prvky - kontejnery zprava, lampy zleva, několik drátů, cedule. Zkusila jsem ještě několikrát popojít, ale výsledek byl stejný. Prvotní kouzlo bylo pryč. Taky už jsem musela běžet, abych nepřišla pozdě do práce.
Bylo mi jasné, že obrázek velkého Měsíce má zůstat jen v mojí mysli. Pro inspiraci.